Pozdravy z Klimkovic V: Skotský střik

Skotský střik - profláknutý název, znám ho od dětství, ale co si pod ním představit, nemám nejmenší tušení. Někde vzadu v hlavě tento pojem nemá moc pozitivní podtón, ale když to je ozdravná procedura, tak to musí být dobré. Nebo ne?

Hned u vstupní prohlídky si pan doktor a nová paní doktorka povídali: "Dejte jí to místo těch skotských střiků, ať ji tak moc netrápíme." Drobná indicie k tomu, že tak úplně super to asi nebude a doktor to dobře ví! Manžel vzpomínal, že jako dítě chodil na skotské střiky na pobytech na horách s rodiči a tvrdil, že to měl rád. Nicméně v plánu procedur se mi to několirát objevilo, takže dostanu příležitost si tuto kúru osobně vyzkoušet na vlastní "skuru" neboli kůži. A to doslova.

V léčebném průkazu jsem ji měla naplánovanou poprvé až po první vizitě u lékaře, takže jsem nedostala šanci vznést na kontrole jakékoliv námitky, protože jsem ještě netušila, jaké to bude. Asi dobře věděli, proč to tak naplánovali...

Skotský střik je vlastně masáž těla proudem vody s cílem prokrvení tkání, přičemž se střídá teplá a studená voda. Teplé je naštěstí víc.

Přišla středa a moje první seznámení se skotským střikem. Mladá drobná slečna mě pozvala do dveří s nápisem "Vodoléčba" a ukázala mi, kde se mám svléct a odložit si věci, a donesla mi prostěradlo. V bílé plachtě jsem pak nakráčela do dveří úplně na konci sálu, míjejíc pacienty s nastrkanými končetinami ve vířivých vaničkách. Miluju být středem pozornosti. Obzvláště když jsem nahá. A to byla teprve cesta tam. Po vstoupení do dveří mě hned otřepala zima, protože bylo dokořán otevřené okno. Asi bylo někomu horko. Mi teda moc ne. Dostala jsem růžovou kytičkovou koupací čepici - to byl jediný světlý okamžik této procedury - dárek. 

Na první pohled upoutává pozornost stojan s několika kohoutky a dvěma zlověstně trčícími tryskami. V jedné je teplá voda (asi 45 °C) a v druhé studená (kolem 20 °C). Zařízení bylo nové, moderní, v kontrastu se zbytkem místnosti. Naproti tomuto pekelnému stroji je sprchový kout s madly. Podle toho, jak vypadaly kachličky a obklady v něm, je buď někdo špindíra nebo jsou původní, z doby, kdy sanatorium skoro před 30 lety poprvé otevřelo pro první pacienty. To horší ale mělo teprve přijít.

Slečna pustila stroj a pobídla mě, abych se otočila zády, chytla se madel a zvedla nohu. Nic mi nevysvětlila, a tak jsem se jenom mohla děsit toho, co přijde. Pustila na mě proud teplé vody, který chvílemi zastudil. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to s tou teplou a studenou vodou chodí. Stříkala na mě z těch 4 metrů nejdříve teplou vodu, což vždy po chvilce proložila jedním střikem proudem studené vody. Naštěstí ze začátku s tou studenou neměla moc dobrou trefu, tak to bylo spíš takové ochlazení studenými kapičkami. Pak ale přešla na levnou stranu a tam se její zaměřovací schopnosti notně zlepšily, takže byly studené šoky o poznání horší. Ještě markantnější to bylo na zádech, tam už neměla problém se zaměřováním vůbec žádný. Vždy jsem sebou cukla, což ji očividně pokaždé pobavilo a několikrát se zeptala, jestli je to fakt tak strašné. Nenapadaly mě odpovědi, jenom myšlenky na to, jak jí to vytrhnu z ruky a předvedu jí, jakou mám mušku já.

Toto se dělo nejdříve zezadu. Nejprve na ploskách nohou, pak postupně na lýkách a stehnech, zádech a rukou. Pak jsem dostala pokyn se otočit bokem a tam se mířilo na nohy. No a nakonec nohy a ruce zepředu. U rukou byla v tomto okamžiku ohrožena i ňadra, která jsem si měla přikrýt, dostat tím proudem vody do bradavek nemusí být nic příjemného. Taky jsem měla otočit hlavu na druhou stranu, což se nakonec ukázalo býti naprosto zbytečným, jelikož jsem stejně měla plný obličej prskající vody. U nohou mě tak napadlo, když jsem tam stála čelem, s jakou hrůzou tam musí stát pánové, když se slečna snaží trefovat tím silným proudem na stehna... Au...

Slečna se mnou byla spokojená a pochválila mě, že krásně reaguju. Na můj dotaz: "Jak se to pozná?", pronesla, že mi ta ošetřovaná místa krásně červenají. S hrůzou jsem se podívala na stehna a viděla, že je mám rudé jak rak po vytažení z vroucí vody. To samé i ruce. Naposledy se zeptala, jestli je to teda fakt tak strašné, a to už jsem se pustila do hovoru. Vypadlo z ní, že to nikdy nevyzkoušela. To považuji za hrubý nedostatek. Myslím, že by každý pracovník měl vědět, co lidem způsobuje! Navrhla jsem jí, ať si to do mé příští návštěvy vyzkouší, a  řekne mi sama, jestli je to tak strašné. Smála se.

Celé to zakončila sprškou z obou dvou trysek, pak jenom ze studené trysky. Rozloučila se se mnou se slovy, že tu čepici si mám příště zase přinést. A a já jsem uličkou hanby, zbitá, v mokrém prostěradle, rudá jak sovětská vlajka, s igelitovou kytkovanou koupací čepicí na hlavě a zděšeným výrazem v očích, odcházela do šatny za doprovodu soucitných pohledů pacientů, jejichž končetiny se louhovaly ve vířivých vaničkách.

Muži můj, co se ti na tomhle líbilo, to teda netuším...

PS: Pak jsem zjistila, že mladá drobná slečna je mistryně světa v hokejbale. S takovou holkou asi moc nemá cenu diskutovat o tom, co se dá a nedá vydržet, co?