Dopisy z lázní XII: Výlety do okolí

Jsem cestovní typ, takže to, že nebudu měsíc sedět zavřená, byla jasná věc. V tomto koutě republiky jsem byla asi jenom dvakrát v životě, a to vždy při vodáckém dobrodružství při sjíždění Ohře, takže jsem toho krom koryta řeky moc neviděla. A tak pro mě byl Karlovarský kraj naprosto neprobádaným územím.

I když jsem byla v lázních na podzim a za doby covidových uzávěrek, pokusila jsem se ve volném čase poznat trochu zdejší kraje. Moc volného času nebylo, protože odpoledne po procedurách už se brzy stmívalo, takže do přírody to moc nemělo smysl, a všechna kulturní a sportovní zařízení byla covidem pozavíraná. V pracovní dny jsem měla možnost chodit na procházky do blízkého okolí a na větší výlet se vydat jenom v sobotu a neděli. A nevynechala jsem ani jednu příležitost. Na zrcadle v pokoji jsem měla přilepené papírky s cíli výletů, které jsem rozhodně hodlala za ten měsíc stihnout.

Jeden vizuální postřeh: Snad se na mě Karlovarští nebudou zlobit, ale krom nádherných lázeňských oáz je tam fakt ošklivá krajina. Fakt. Tipuju, že je hodně poznamenaná těžbou uhlí. A to říká holka z Ostravska. Uznávám, neviděla jsem všechno a navíc na podzim je vše tak nějak víc ponuré, ale prostě ne. Krajina se mi tam nelíbila.

Většinu výletů jsem si vyhlídla už před odjezdem do lázní, ale některé mě napadly až na místě nebo cestou. Začala jsem parádní organizovanou prohlídkou Františkových lázní.

Komentovaná prohlídka centra města

Hned na začátku pobytu jsem se se svou spolusedící u stolu přihlásila na komentovanou prohlídku města. Bylo na výběr několik variant, zapamatovala jsem si jenom dvě z nich - historie a sochy. Proboha. Historie mě nikdy nebavila a sochy a obrazy jsou pro mě úplné utrpení. Takže jsem od toho nic moc nečekala a brala to jako společenskou povinnost. Před dveřmi hotelu nás ve smluvený den a hodinu čekala paní, kterou bych na první pohled odhadla na umělkyni, malířku nebo básnířku. Prostě uměleckou duši. Měla v ruce velikánský proutěný koš a v něm obrovské papíry. Prohlídka byla velmi individuální, byly jsme tam jenom my dvě. Víc lidí totiž kvůli covidu vzít nemohla. A musím uznat, že paní průvodkyně byla skvělá. Prohlídka byla moc zajímavá, vtipná, dozvěděly jsme se spoustu informací o lázních, historii lázeňství a lázeňském životě v minulosti. Paní průvodkyně na mě působila, jako by tam žila od věků. Ne, že by vypadala na 227 let, ale duší, nadšením a zápalem to tam očividně miluje a o historii Frantovek ví všechno. Každému tuto prohlídku doporučuji, pokud je teda normálně taky provozují a nebylo to jenom nějaké covidové provizorní řešení.

Soos

Na doporučení paní průvodkyně jsem hned první víkend vyrazila do národní přírodní rezervace Soos. Bylo moc hezké počasí, jako dělané na podobnou procházku. Je to slatiniště a rašeliniště, kde vyvěrá spousta pramenů a také samotný plyn. No, slibované "mofety jako v Yellowstonu" to nebyly, ale je to moc krásný kus přírody. Normálně bývá otevřené i muzeum hned vedle vstupu do rezervace, ale covid ho samozřejmě zavřel. Taky je hned vedle vstupu malá stanice pro záchranu živočichů se zooparkem.

Prošla jsem celou asi kilometr dlouhou naučnou stezku a na konci byly koleje - stará úzkokolejka. A já mám rada koleje a bylo moc hezky, tak jsem se po nich vydala hledat, kde asi končí. Bylo to dál, než jsem čekala, ale procházka to byla moc romantická. Na samém konci je výhybka a přístřešek, ve kterém je zaparkovaných několik starých vagónků asi s kaolínem. No, a pak jsem si to zase po kolejích štrádovala zpátky. Myslím, že za normální situace se po ní dá jet normálně nějakým turistickým vláčkem jako atrakce. A protože ještě bylo dost času a mapy.cz ukazovaly, že to stihnu, vydala jsem se na další výlet.

Nejzápadnější bod ČR

Jít se podívat na nejzápadnější bod ČR a do Aše mi přišlo jako jasná věc hned jak jsem zjistila, kde se Františkovy Lázně nacházejí. Jsem z nejvýchodnějšího cípu republiky, tak jsem zvědavá, jak to vypadá na úplně druhé straně. A pak jsem se zahleděla do mapy a zjistila, že na tom našem nejvýchodnějším jsem ještě nikdy nebyla. No, jsem ostuda. Našla jsem na mapě místo, kde se dá nejblíže zaparkovat a vydala se tam. Jenže jak jsem jelito, tak jsem to špatně zadala do navigace, a tak si vesele jedu a jedu a najednou ich fahre, ich fahre... Hranice, Polizei a panika. Naštěstí nikdo nijak zvlášť covid uzavření hranic nehlídal, tak jsem se v klidu otočila, přenastavila mapy.cz a jela zase zpátky... Mimochodem, tahle část Kralovarského kraje se mi taky nelíbila. Je to tam sam nevěstinec a kasíno. To u nás není, znám to jenom z cesty do Vídně. Poláci a Slováci asi Češky tak nevyhledávají jako Němci a Rakušané:)

Přijela jsem autem až ke starému hřbitovu zaniklé obce Újezd. Odtud to bylo už jen necelé 3 km víceméně z kopce. Jde se přes louky a pak ke konci lesem kolem potoka. Tam se mi stezka moc líbila. Ostatně podle fotek všech "nej" V, S, J a Z bodů ČR, tenhle vypadá nejpěkněji. V cípu republiky je velké posezení na kuří nožce, protože to je v mokřadu. Vypadá to jako krmelec, jenom dole není seno a kaštany ale lavička, nahoře by se asi dalo i přespat jako na půdě. Udělat pár fotek a pelášit rychle zpátky k hřbitovu, ať nezatmím.

Cestou zpět do František jsem samozřejmě nezapomněla na klišovitou fotku s cedulí "Aš". To víte, exotika, vzdálené kraje. Mám to sem z domů vzdušnou čarou stejně daleko jako třeba do rakouského Salcburku, německého Lipska, skoro až k polskému Baltu, běloruskému Brestu, do ukrajinského Lvova, rumunských Karpat, srbského Bělehradu, chorvatského Záhřebu nebo slovinské Ljubljany. Prostě půl Evropy je stejně daleko jako Aš.

Okolní lázeňská města

Samozřejmě nesměla chybět prohlídka okolních lázní. Zajela jsem se mrknout do Mariánských, Karlových a Jáchymova.

Mariánské Lázně milovala moje babička a já jsem trefila na nádherné počasí. Takže jsem si procházku po vylidněném městě užila na plný pecky. Fotku z Kolonády, kde není ani noha, už podruhé asi neseženu... Prošla jsem si centrum kolem Lesích pramenů, na liduprázdné Kolonádě si dala teplý oplatek za 10,- a horkou čokoládu za 70,-, kolem vypnuté Zpívající fontány po Karolinin a Rudolfův pramen, a pak šla parkem k vyhlídce Karola. Kdyby vás někoho napadlo, že z vyhlídky bude něco vidět, tak ne. Jenom nejbližší dva stromy. Byl tam klid a bylo krásně, takže tento výlet shledávám velmi vydařeným.

Do Jáchymova a Karlových Varů jsme se o jednom víkendu vydali s manželem, když za mnou přijel na návštěvu. Nejprve jsme navštívili Jáchymov. Pokud bych hledala ještě větší klid než v době covidové ve Frantovkách, pak by byl Jáchymov jasná volba. Akorát teda, vysvětlete mi, jak se tam léčí pohybový aparát? Vždyť to tam je celé v šílených kopcích! Podívali jsme se na bývalý důl Svornost, na krásný hotel Radium Palace - samozřejmě jenom zvenku. Tady mi bylo trochu líto, že je vše pozavírané, protože historie Jáchymova mi přijde dost zajímavá a ráda bych tam strávila víc času, abych si to prohlídla. Třeba nějaké muzeum, bývalé doly, pracovní tábor, mincovnu. Například mě mrzí, že jsme nestihli prohlídku Rudé věže smrti - bývalá třídírna uranové rudy v komunistickém pracovním táboře - dnes připomínka zločinů komunistického režimu.

Pak jsme pokračovali autem až na Klínovec, nejvyšší horu Krušných hor. Trochu jsem doufala v nějaké pěkné výhledy do krajiny, ale zrovna tam zasněžovali sjezdovky, a tak přes zmrzlé kapky vody v očích nebylo vidět nic jiného než nadšené davy bobujících dětí na hromadách umělého sněhu.

Další cíl byly Karlovy Vary. Pantáta tady jezdil jako mladík protáčet sukně dcerunkám zahraničních klientů, takže jsem měla skvělého průvodce. Nejsem nadšencem davových šílenství a turisty přecpaných měst, což tady částečně opět vyřešil covid, ale i tak tam bylo na můj vkus nějak moc lidí. Navíc největší atrakce - slavné Vřídlo se opravuje, takže je teď spíš takové plivátko. Jinak je to nádherné město, krásné domy, vše opravené, výstavní... Až na hotel Thermal. Asi navždy mi zůstane utajeno, jak mezi tolik historické krásy mohli postavit takové betonové panelákoidní monstrum. Brutalismu neumím obdivovat...

Hnědouhelný lom

Vrcholným výletem bylo dobrodružné hledání hnědouhelného lomu. To byl teda nápad! Jednak tam jsou všude kolem, takže moc nechápu, jak jsem mohla tak dlouho bloudit, a jednak na tom prostě není vůbec nic pěkného k vidění. Ale jakožto holka z havířské oblasti, jsem byla zvědavá, jak takový důl/lom vypadá. Znala jsem seriál Pustina, ale chtěla jsem to vidět na vlastní oči. A tak jsem sedla do auta, na mapy.cz našla lom někde u Sokolova, ke kterému byl teoreticky snadný přístup pěšky, a šla ho hledat. No, co se budu rozepisovat, jezdila jsem sem tam a pořád jsem nemohla k němu najít cestu. Pak jsem zoufalá zaparkovala na autobusové zastávce a vydala se do lesa směrem k dolu. Sluníčko už bylo dost nízko... Asi po 15 minutách prodírání se nějakým lesíkem, co lidi pojali jako skládku nepotřebného odpadu z domácností, jsem došla k hraně dolu. Hurá. Sluníčko svítilo už úplně nešťastně, takže jsem jenom mobilem vyfotila pár velkých strojů, co tam pracovaly, protože já mám ráda velké stroje, a šla jsem zase zpět. K autu jsem přišla zapatlaná od bláta málem až po uši. Mají tam takovou nějakou lepivou hlínu nebo co, nešlo se toho zbavit. A jak jsem si to tak šinula zpět do Frantovek, všimla jsem si, že jedu přímo kolem vjezdu do jednoho z lomů. Ty obrovské stroje jsem tam měla přímo pod nosem a mohla jsem si ušetřit umývání pohorek a s tím spojeného chlívku v hotelové koupelně a deček v autě. No, jak říkám, tento typ výletu asi nenadchne každého😊

Věřím, že v okolí Františkových Lázní je daleko víc zajímavých objektů a míst k poznávání. Třeba takový hrad Loket by mohl být určitě krásný nebo jsem vůbec nestihla se zajet podívat do Chebu. A to nemluvím o tom, že na německé straně musí být také spousta krásných míst k poznání. Ale na podzim a v době covidové to bylo opravdu dost omezené.