Dopisy z lázní I: Nejlepší nápad za posledních pět let

Geniální myšlenka jet do lázní mě napadla po letech trápení a hledaní cest, jak ulevit hlavě. A jestli můžu cokoliv doporučit, pak je to pobyt v lázních. Je to balzám na duši. Přeju příjemné čtení dopisů, které jsem psala domů.

Cítila jsem se unavená, zahlcená, přepracovaná, všechno mě štvalo doma i v práci; koníčky, povinnosti, myšlenky, plánování, pozorování se, opětovné zklamávání... K tomu to neustálé omezování kvůli covidu, rušení kulturních akcí, zavírání restaurací, posiloven a saun, kadeřnických, kosmetických a pedikérních salónů, rušení dovolených. Všechno to na mě tak nějak padalo. Potřebovala jsem oddech, klid, přestat se pořád za něčím honit a něco plánovat, prostě změnit prostředí a od všeho nějakým způsobem zmizet. Tak jsem se rozhodla vzít si delší oraz z práce. Pracuju skoro 10 let bez větší přestávky, nemocenské, bez vypnutí. Uzrál čas na pauzu. Můj hodný manžel přistoupil na to, že bych si zkusila zařídit měsíční neplacené volno. Původně jsem chtěla jen tak sedět doma a dělat jenom to, co mě baví, ale došlo mi, že by to takhle nebylo to pravé ONO. A tak by bylo nejlepší někam odjet. Hlava začala chrlit nápady: Dovolená nepřipadá v úvahu; ideální by byl nějaký wellness. Jo, to by se mi líbilo. Jenže to je ranec, to by mi bylo líto dát tolik peněz za ležení ve vířivce. A tak mě napadla spásná myšlenka - vždyť na tu tvou "diagnózu" se jezdí léčit do lázní!

Teď?! Napadlo mě to až teď?! Po pětiletém trápení? Proč mi to někdo neporadil?

Proč rodiče neřekli: "Jeď do lázní"?

Proč manžel neřekl: "Jeď do těch lázní, kam jezdil taťka randit na vojně na opušťák a pořád na to tak rád vzpomíná"?

Proč doktor místo: "Nejdřív si dejte do pořádku hlavu," neřekl: "napíšu vám lázně a odpočiňte si."?

To je fuk. Hlavní je, že to prostě najednou spadlo z nebe.

Byla jsem odhodlaná udělat pro to všechno a hned jsem se začala těšit, jako by to už byla jistá věc. Hned jsem šla ke gynekologovi a na jeho otázku, proč přicházím, jsem odpověděla: "Já bych chtěla jet do lázní." Na chvíli se zarazil, ale pak mu došlo, že to je dobrý nápad. Divím se, že doktor, který mě neustále posílá k alternativním lékařům a vykládá mi o psychické pohodě, nepřišel s takovou myšlenkou sám. Nicméně se mu to zalíbilo. "Tak já zjistím, jak se to dělá, a napíšu vám to," teď jsem se zarazila já. IVF specialista s takovou praxí neumí napsat pacientce lázně na neplodnost? Vždyť kdysi se to řešilo jenom lázněmi, je to šetrnější, přirozenější, působí to pozitivně na psychiku... No, byla jsem trochu zaskočená. Ale hlavní bylo, že se o to pokusil. Za týden jsem si šla vyzvednout papíry. Žádná ze sestřiček mi opět nebyla schopna poradit, co s nimi dál dělat, a tak následovalo několik telefonátů: obvoďák, pojišťovna.

Další štací byl tedy praktický lékař. Tam nastala dost podobná situace. "Lázně na takovou diagnózu jsem ještě nepsal, tak snad to nezkazím," řekl mi mladý ochotný pan doktor. "Nemáte problémy s vyprazdňováním?" "Nemám," odpověděla jsem s vykulenýma očima. A jelikož si všiml zděšenosti v mém výrazu, jal se vysvětlování: "Do lázní jezdí obyčejně pacienti věkové kategorie osmdesát plus a ti tyhle problémy mívají. Oni tam na to musí být připravení. Tak tam raději napíšeme, že nemáte, aby to celé třeba nezkrachovalo na takové kravině." No, tak jo, piš tam, co uznáš za vhodné, jsem si pomyslela. Vzala jsem dokumenty a s doktorovým vyjádřením přání, ať to vyjde, vyrazila do pojišťovny. Tam mi paní za přepážkou řekla, že pokud to posudkový lékař zamítne, tak se to dovím od nich do čtrnácti dnů, pokud to schválí, mám čekat rovnou pozvání z lázní s termínem nástupu. (Dnes už vím, že se to dá udělat i opačně. Nejdřív si domluvit lázně a pak teprve požádat pojišťovnu o schválení. Je to lepší tak udělat v případě, že víte přesně, kam a kdy chcete jet.)

A tak jsem čekala. Netrvalo to ani moc dlouho a přišel dopis v ozdobné obálce s pozváním. Ta radost! Dušička ve mně zaplesala! Začala jsem zjišťovat, kde mě to vlastně ubytovali, na jak dlouho, a kdy mám nastoupit. Zklamáním bylo, že se nedá pobyt zajistit na čtyři týdny, ale jen na 21 dnů. Moc mi nevyhovoval bezdoplatkový typ ubytování, který jsem znala z kolejí. Společná koupelna pro dva dvojlůžkové pokoje. Chtěla jsem mít klid, přestat myslet na své i cizí problémy, a ne poslouchat heky nějaké mi podobné bláznivé bezdětné, a ještě si s dalšími dvěma takovými tvořit pořadník na koupelnu. (Nakonec se ukázalo, že by to tak nebylo vzhledem k věkovému složení lázeňských klientů, bylo by to asi ještě horší, ale o tom jindy.) Následovala série telefonátů a e-mailů přímo s lázněmi. Výsledkem byla nabídka jiného pokoje za příplatek, ovšem v pozdějším termínu. No, co už. Hlavně, že pojedu, holt se budu těšit o chvilku déle.

Od srpna, kdy jsem přišla na tento skvostný nápad, do odjezdu uplynulo něco přes tři měsíce. Ty tři měsíce už mi bylo všechno jedno. Pracovní trable, domácí neshody, zavřené podniky... Pojedu do lázní! Žila jsem jenom z toho. Kupodivu už jenom ta myšlenka dělala spoustu věcí jednodušších a taky snesitelnějších. Ještě se mi to pokusil zkomplikovat Covid, který jsem chytla, ale ani on neměl šanci zmařit můj geniání plán na cestu do duševního ráje.

A tak jsem tady, první týden. Zatím zjišťuji, jak věci chodí, objevuji nové zážitky, poznávám nové lidi. A tom příště...