Adopce - proč ne?

Řekněme si to na rovinu - adopce není pro každého. Rozhodně není pro mě. Již v několika textech jsem zmínila, že adopce nebo darované reprodukční buňky pro mě nejsou tím správným směrem. Chtěla bych vysvětlit, proč to tak cítím. Možná nebudete souhlasit, třeba mě odsoudíte za povrchnost, ale píšu úplně o všem, a tohle je taky součást mé cesty. A věří tomu, že spoustě z vás to třeba pomůže si oddechnout a utřídit myšlenky...

Manžel často říkal: "Tak pojďme do adopce." Jenže jemu se to lehce řekne. On své vlastní dítě už má. A navíc to podle mého mínění z jeho strany bylo takové malé alibi, protože se nikdy nepídil po tom, co to obnáší, co by pro to musel udělat, a jak je to náročný proces. A kdyby to zjistil, tak by do toho jít stejně nechtěl. Paradoxně ale složitost a "vlezlost" toho procesu, kontroly doma, návštěvy psychologů a sociálních pracovišť, pro mě nebyly tím nejvíc odrazujícím faktorem.

Člověk jako biologický druh si přirozeně hledá nejvhodnějšího partnera pro založení rodiny, pro pokračování druhu nebo rodu. Myslím, že podvědomě nebo i vědomě si hledáme takového partnera, který našim dětem předá v našich očích ty nejlepší geny. A tak jsou ženské, co si hledají sportovce, krasavce, svalovce, inženýry, doktory, právníky, boháče nebo prostě jen charismatické pohodáře… Taky jsem hledala chlapa, se kterým bych chtěla mít děti, vysnila si samozřejmě, jaké budou, co zdědí po mě, co po něm, co po našich rodičích. Jasně, že tohle všechno je nesmysl. Nedá se to naplánovat, nedá se počítat s tím, že to bude, jak si to vysníte. A obyčejně to tak i dopadne, bude tlustý po babičce, bude mít čtyři dioptrie po sestře manželova dědečka a hudební hluch jako váš táta. Ale pořád je to vaše dítě, pořád tam alespoň nějaký ten geník je, a pořád můžete doufat, že alespoň něco dobrého z vás nebo z partnera mít bude. A s tím u adoptovaného dítěte holt počítat nemůžete.

Teď to možná vyzní zle, věřím tomu, že z 99 % se nemýlím. Inženýr s doktorkou dost pravděpodobně své, byť nechtěné dítě, k adopci nedají. Většinou to jsou děti matek, které jsou na ně samy a nezvládají to, často mají už několikáté dítě v pořadí, bývají závislé na návykových látkách, na ulici nebo ve vězení, často příslušnice menšiny, nebo ženy, které prostě intelektuálně nejsou schopné si zajistit jakoukoliv formu antikoncepce či potratu. Tady se moc vysoká inteligence jejich potomků prostě předpokládat nedá. A já bych se s tím asi nedokázala vyrovnat. Samozřejmě i vaše vlastní dítě může být úplně blbé – ale tady můžete nadávat tak maximálně sami sobě nebo to svést na manželova pradědečka.

Pro mě je adoptované dítě prostě cizí člověk. Asi bych se o něj dokázala postarat, zajistit všechny jeho potřeby, ale nevím, jestli bych mu dokázala dát tu nepodmíněnou lásku, na které je celé to "být dobrý rodič" postavené. Vlastně vím – nedokázala. Bála jsem se toho, že bych mu tím jenom ubližovala, měla vysoká očekávání, která by nikdy nemohlo naplnit a trápili bychom se všichni.

Jednou mi známá vyprávěla příběh páru, který také nemohl mít děti, a vzhledem k jejich hluboko zakotvené víře v Boha, odmítl podstoupit jakékoliv metody asistované reprodukce a rozhodli se děti adoptovat. Vzali si holčičku a zanedlouho se její biologické očividně matce narodilo další dítě a tak jim ho také nabídli k adopci, vzali si tedy i druhou holčičku. Tehdy pronesla větu, která mi bude znít v uších asi navždy: Prý budou šťastní a spokojení, když z nich budou poctivé prodavačky. Myšleno tak v dobrém, jak jen může být. Přišlo mi to neskutečně ušlechtilé a čisté, až mi to vhrklo do očí slzy. Ale zároveň vím, že takového uvažování bych já nikdy nebyla schopná. Smekám před takovým smýšlením. Nepotřebuju mít z dítěte raketového inženýra nebo neurochirurga, ale vzhledem k tomu, jak mě vychovávali mí rodiče směrem ke vzdělání, asi tak nějak pořád předpokládám, že moje dítě by mohlo být bystré, vzdělavatelné, zvídavé. A pro rýpaly: Jo, je mi úplně jasné, že všechno může být úplně jinak.

Dalším pro mě celkem odrazujícím příkladem byla rodina, která bydlela v sousedství. Měli čtyři své vlastní děti. I přes to si vzali ještě další tři. Silně tělesně postiženou dívenku, romského chlapečka a mentálně postiženého chlapce. Obdivuji jejich schopnost obětovat se pro druhého. S holkou na vozíku jsme kamarádky a tak jsme si občas povídaly. Hned, jak jí bylo osmnáct let, začala se pídit po svých biologických rodičích, a i když ji jako dítě právě pro její postižení "odložili", toužila je poznat a velmi se na ně těšila. Rodina, která ji adoptovala, s ní absolvovala nekonečný kolotoč operací, hospitalizací, péče. Holka je ale asi nikdy jako rodinu nepřijala. Hned, jak mohla, odstěhovala se. Vždycky mi ten její vztah k adoptivní rodině přišel strašně nevděčný a nefér. A tak nevím, jak bych se s něčím podobným jakožto adoptivní matka dokázala vyrovnat. Bojím se, že by se mi mohlo stát něco podobného, a že bych se přes to nedokázala přenést.

Jeden děsivý příběh jsem měla i v práci. Kolegyně, která také nemohla mít děti, dostala malou holčičku. Už nevím, jestli jako pěstounka nebo to byla adopce. Celý ten proces se ale nějak komplikoval, přechodná pěstounka prý "dělala problémy" a celé to skončilo tak, že po pár dnech, kdy ji konečně měla doma a odešla na rodičovskou dovolenou, se psychicky sesypala, dítko odmítla a vrátila se do práce, protože to z nějakého důvodu nezvládala. Detaily nevím, ale je mi z toho hrozně úzko, smutno a je na tom vidět, jak strašně těžké to musí být na psychiku.

Vždycky jsem se tyhle své obavy a úvahy bála někde říct nebo se o nich s někým bavit, protože jsem si myslela, že jsem zlá, sobecká a špatný člověk, když cítím, že adoptované dítě nechci. Když jsem se ale o adopci bavila s psycholožkou, v podstatě mě utvrdila v tom, že když mám takové pocity, tak dělám dobře, že se do osvojení nenutím. Že by to bylo peklo pro mě, manžela i to nebohé dítě. Navíc ona s takovými dětmi i rodinami pracuje a z toho, co naznačovala, usuzuju, že asi nejsem tak daleko od reality, v tom, jaký život by to mohl být.

Jediné, co se mi honilo hlavou, byla mezinárodní adopce. Asi by pro mě bylo jednodušší adoptovat dítě z druhého konce světa, u kterého by bylo na první pohled jasné, že není naše, a dát mu hezký život mimo jeho svět. Sama tomu moc nerozumím, asi je to povrchní a sobecké, ale tohle by pro mě byla cesta. Nikdy jsem se o to ale nezačala zajímat, takže nevím, jestli to vůbec jde, nebo jestli takové možnosti jsou.

V poslední době jsem se ale začala smiřovat s tím, že život holt nikomu nedám, a tak bych mohla zkusit alespoň zlepšit život někomu, kdo od malička moc neměl štěstí. Adopci jsem teda vyloučila a stejně tak pěstounskou péči. Ta představa, že mi do života zasahují ještě rodiče dítěte, byla úplně děsivá. Stačí mi bohatě, že mi do života zasahuje matka manželovy dcery. Už to je slušné utrpění. Navíc jsem měla jeden takový příklad jiné kolegyně v práci, která měla tři romské holky v pěstounské péči a musela komunikovat s jejich matkou, která se o děti nezajímala, střídavě seděla ve vězení, střídavě žila na ulici. Její vyprávění ve mně vždycky budilo hrůzu, pocit nespravedlnosti a bezmoci. U pěstounství jste víc než rodič spíš ústavní vychovatel, který akorát nežije s dětmi v ústavu, ale má je doma. Tohle taky není nic, co by mi připomínalo mateřství a rodinu.

Nicméně varianta, která by se mi asi líbila, byla hostitelská péče. Tady si nemusíte hrát na rodiče dítěte, nemusíte ho vychovávat, spíš mu jenom ukážete, jak žije rodina, že lidi se můžou mít rádi a být na sebe hodní, a vlastně od něj nic neočekáváte. Jste v podstatě taková teta, ke které dítě z dětského domova chodí na víkendy nebo je berete na výlet či na dovolenou. Oproti pěstounské péči ovšem jdou všechny finanční náklady za vámi. Jste vlastně takový dospělý kamarád. Akorát teda o tomhle způsobu "náhradní rodinné péče" se toho až tak moc nedá najít, resp. není to tak běžné jako adopce nebo pěstounství. Asi je to tím, že na to prostě neexistuje žádný zákon. I tak ale musíte projít nějakým schvalovacím procesem. Říkala jsem si, že tohle by mohla být cesta, a nikde není řečeno, že když si s dítětem sednete, nemůže z toho být do budoucna něco víc. Psala jsem si o tom s jednou paní, která má takhle v hostitelské péči synova kamaráda ze školy, který žije v dětském domově a psala o tom dost idylicky. Jenže, jak se k takovému dítěti dostat? Nikde na internetu jsem nenašla, že by tuhle variantu nějaké dětské domovy v okolí nabízely. Celkově jsem moc informací nebo nějaké zprostředkovatele takové pomoci nenašla. A tak mě napadlo, že s takovým dítětem by se dalo seznámit například prostřednictvím dobrovolnictví. A tak jsem začala hledat organizaci, která dobrovolnictví zprostředkovává. A světe div se, v Ostravě žádná. Nejblíž tomu byla Adra, která má ale dobrovolníky pouze v zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči. To je domov, kde jsou děti jenom na přechodnou dobu než se vyřeší jejich nastalá momentální situace. Děti tam bývají jenom pár dní, maximálně měsíců. V klasickém dětském domově dobrovolníky Adra nemá. Nicméně jsem to zkusila. Jak to dopadlo se dočtete v dalším článku.

Nechtěla jsem tím nikoho od adopce odradit, je to pouze můj pohled na věc. To, že se na adopci necítíte, není známka toho, že jste špatný člověk. Není to pro nás bezdětné povinnost, byť můžeme mít často pocit, že se to tak nějak "musí", a je to ta poslední cesta při neúspěšném podstupování léčby neplodnosti. Je to pouze jedna z cest. Není povinná ani automatická. A naopak, pokud některá máte pocit, že adopce je ta vaše cesta, smekám před vámi klobouk až na zem a držím palce, abyste v tom byli spokojení.